1. kapitola-Sirotek

9. září 2012 v 17:55 | Kejt |  Annabeth Tracyová v Bradavicích

1. kapitola


Seděla jsem na posteli a přemýšlela, zda mám jít na snídani nebo ne. Jestli nepůjdu, bude řditel zuřit, jestli ale půjdu, budou mně nutit, abych snědla ten blivajz, co mi kydnou na talíř. Já ale vůbec nemám chuť ani hlad. Navíc se tu vařilo příšerně.
"Ty nepůjdeš?" zeptala se mě Laura, moje nejlepší kamarádka.
"Ne, ty blivajzy jíst nebudu," namítla jsem a vytáhla si peněženku. Našla jsem 20 liber, z toho dvě v drobných.
"Asi si půjdu něco koupit," řekla jsem.
"Annabeth! To nesmíme, víš co říkal ředitel?!" řekla se strachem v hlase. "Co když tě chytí? Jak mu to budeš vysvětlovat?"
"Neboj, určitě něco najdu, mimochodem, chceš něco koupit?" zeptala jsem se.
"Ne, díky," usmála se a odešla na snídani.
Sevřela jsem svou peněženku a vydala se na nákup. Prošla jsem kolem trafiky a krámu s oblečením, potom jsem zabočila do prava a šla až nakonec ulice, tam jsem se zastavila u Starbucks Coffee. Koupila jsem si dva borůvkové muffiny a přešla jsem ulici a zamířila do obchodu. Vzala jsem si vozík a začala do něj házet bonbóny, chipsy, žvýkačky, čokolády, jogurty, tyčinky a v poslední řadě rohlíky a nutellu. U kasy jsem všechno zaplatila, srovnala do tašky a pak jsem vyšla z obchodu, přepočítávajíc si peníze. A jak jsem tak byla zaujatá počítáním, omylem jsem do někoho narazila. Vzhlédla jsem a před sebou uviděla ženu v dlouhém smaragdovém plášti s přísným výrazem a pevným drdolem.
"Moc se omlouvám, já-já jsem se započítala," řekla jsem a ona mlčky přikývla.
"V pořádku, ale neměla bys být náhodou někde jinde?" zeptala se mě.
" Jak-jak tohle víte?" vykoktala jsem ze sebe, oči upřené na tu zvláštní ženu. Ukázala směrem k sirotčinci. Podívala jsem se tím směrem.
"Ach můj bože!" vydechla jsem a obrátila se zpět na ženu, ta už tam ale nebyla.Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nikdo se smaragdovým plášťem a pevným drdolem. Otočila jsem se tedy znovu na sirotčinec. Z oken a zdí šlehaly plameny a nad budovou se tyčil černý mrak dýmu. Upustila jsem tašky a rozběhla se k hořící budově. Laura!

Z dálky byli slyšet hasiči. Lidé kolem ustupovali, natáčeli si požár koukali se jak hoří, ale nikdo se nesnažil pomoct těm vevnitř. Jak jsem běžela, odstrkávala jsem skupinky lidí, kteří na mě hulákali, ať zpomalím, přinejhorším na mě sprostě nadávali, já je ignorovala. Prorážet si cestu je mnohem těžší než si myslíte, ale když se vám to povede...
Konečně jsem se dostala skrz dav lidí a užuž jsem vběhla do domu, když se za mnou ozvalo: "Hej, zkus tohle!" Křikl to nějaký kluk, přibližně v mém věku a podával mi kýbl s vodou. Rychle jsem se na něj usmála a kýbl na sebe vylila, pak už jsem vběhla do té výhně.
Nachvíli jsem oslepla, protože se mi popel dostal do očí. Ale věděla jsem, kde všechny najdu, v jídelně, kde byl celý sirotčinec na snídani. Jídelna byla v přízemí, musím tedy rovně. Snažila jsem se jít uprostřed chodby, jenže to tak úplně nešlo, všude hořely popadané trámy, obrazy a všechno, co se v chodbě nacházelo. Chodba se mi zdála delší než kdy dřív, ale mohlo to být také tím, že než jsem přeskočila všechny popadané věci, taky to chvilku zabralo. Pomalu, ale jistě jsem se posunovala k cíli, až konečně jsem se dostala do jídelny, nikde nikdo. Kchařky, těla, ředitel, prostě nic. Najednou jsem zaslechla šramot, ozýval se přímo za mými zády, kroky. Chtěla jsem se otočit, ale byl už pozdě, rána přišla nečekaně prudká a já se svalila na zem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka/básnička/ článek?

Ano 62.8% (27)
Ne 37.2% (16)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama