1. kapitola- Číslo

1. září 2012 v 21:40 | Kejt |  Můj zatím bezejmenný román

1. kapitola- Číslo




Seděla jsem na lavici a poslouchala písničky z iPodu. Dívala jsem se jeho směrem, on můj naštěstí nepostřehl a kousal dál svůj kokosový croisant.
"Hádej kdo?" Terka mi přitiskla ulepené ruce k očím.
"Mmmm... že by ta samá osůbka co včera?" zasmála jsem se a odtáhla se, vyndavajíc si sluchátka z uší a otočila se na ní. Mimochodem Terka je moje nejlepší kámoška.
"Co potřebuješ?" zeptala jsem se a vstala, protože mě táhla za rukáv ke skříni.
"Tobě se líbí Tomáš?" zeptala se mě, oči jí svítil zvědavostí a možná jsem v nich zahlédla i závist.
"Jo," přiznala jsem se, "ale nikomu ani muk jasný? Zvlášť ne Jakubovi, Týně, Magdě, a hlavně ne Tomášovi!" řekla jsem jí.
" Neboj prosimtě! Nejsem svině," řekla a dala mi Magdu. Magda- jedna hrozně tlustá holka od nás ze třídy, která všechny pomlouvá a prudí, takže místo na babu hrajem na Magdu. No dobře v šestnácti letech trošku dětinský, ale nějak pomstít se jí musíme a navíc se tak bavíme o přestávkách.
Rozběhla jsem se za ní, jenže jsem si nevšimla, že běží jeho směrem. Uhnula těsně před ním, jenže já to neubrzdila a napálila to plnou rychlostí do Tomáše. Croisant mu vyletěl z ruky a oba dva jsme se svalili na zem. Všichni kolem začali tleskat a pískat. Miláčci fakt, pomyslela jsem si a se zklopenýma očima jsem z něj vstala a oprášila se. "Promiň," zamumlala jsem tak aby to slyšel jen on. S těmi slovy jsem mu zvedla croisant ze země, podala mu ho a radši jsem si šla sypat popel na hlavu do mé lavice v poslední řadě u dveří. Vydal se mým směrem, ale naštěstí pro mě zazvonilo a profesor angličtiny Herniz vstoupil do třídy.

O přestávce jsem se přesunula do učebny dějepisu, od pololetí můj nejoblíbenější předmět. Proč? Protože učitelka posadila Tomáše vedle mě. Většinou jsem si s ním nepsala, nevěděla jsem kde začít a jak potom rozvést řeč. Dneska to ale mohlo vyjít, měla jsem důvod, proč mu napsat. Vzala jsem papír a napsala mu.

Promiň za to vražení. To Terka, dala mi Magdu, rozběhla se tvým směrem a já to neubrzdila :D

První část odpovědi mě nepřekvapila, ale ta druhá trochu jo.

V pohodě prosimtě, a jak vůbec je?

No dobře, neni to divný, ale já se s nim nikdy moc nebavila, takže tohle mě překvapilo. Odepsala jsem mu, že dobře a zeptala jsem se co on. Tak jsme si povídali, dal mi svůj Skype (jo, dal mi Skype!) a když už to vypadalo, že si snad vyměníme i čísla, zazvonilo. Achjo! Taková šance! Jenže teď jsem pospíchala na oběd, za hodinu jsem měla mít trénink. Narvala jse msi věci do tašky, omluvila se mu a pádila na oběd.
Když jsem se po obědě vrátila do šaten, ve dveřích skříňky jsem našla zastrčený papírek. Vytáhla jsem ho a rozložila. Úhledným písmem tam bylo napsáno číslo a pod ním podpis. Nebo podpis, spíš poznávací znamení- Ten s croisantem.
Lehce jsem se pousmála a vyndala tužku, rychle jsem na papírek naškrábala své číslo a podepsala se jako: To pendolíno co do tebe narazilo a opsala jsem si jeho číslo do mobilu. Pak už jenom stačilo mu to dát do dvířek od skříňky dřív, než se vrátí z oběda. Naštěstí jsem věděla, kde jí má, takže to šlo celkem hladce. Hned potom jsem se přezula a pádila na autobus. Měla jsem k tomu 3 pádné důvody. 1) Tomáš (byl by celkem trapas, kdyby si váš idol před vámi četl vaše číslo), 2) pospíchala jsem na trénink, 3) jezdí jednou za půl hodiny.
V autobuse jsem si sedla sama a jakmile jsem dosedla, zapnula jsem si svůj iPod. Jak jsem se koukala z okna, zahlédla jsem Tomáše, který stál na chodníku, četl si papír. Vsadím se, že ten, co jsem mu dala do dvířek. Oči jsem upírala na jeho tvář. Blonďatá patka mu stále padala do obličeje. Oči měl výrazné, ne pro to, že byly modré a velké, ale pro to, že mu skvěle ladily k blonďatým vlasům a věčně opálené pleti. Rty měl jasně červené, ani plné, ani úzké linky. Jak si tak četl papírek, usmál se. Vzhlédl k mému autobusu. Podle toho jsem usoudila, že dočetl. Zahlédl mě, usmál se a zamával mi. Udělala jsem to samé a v duchu si přála, ať se autobus ze semaforu konečně rozjede. Pomalu jsem totiž začínala červenat. Moje přání bylo jako zázrakem vyslyšeno.
Celou cestu autobusem jsem přemýšlela, jak jsem si zasloužila takovou pozornost, zvlášť od něj. Jednou ho omylem srazím k zemi, napíšu mu omluvný dopis a ke konci vyučování si vyměníme čísla. Jak z americkýho bijáku fakt! Od první třídy, co ho znám, si mě nikdy moc nevšímal, já jeho do osmé třídy taky ne. A najednou po těch bezmála deseti letech a třech, co se mi líbí si mě konečně všimne! Jaká nespravedlnost! pomyslela jsem si.
A jak jsem si tak myslela, přejela jsem stanici, kde jsem měla vystupovat. Naštěstí to nebylo domů tak daleko, možná i blíž.
Druhý den si mne Terka odchytila hned u šaten a zatáhla mě do kouta. Pak spustila: "Carol! Ty tajnůstkářko! Pročs mi to neřekla? Mně?! Nejlepší kámošce!" řekla rozčileně.
"Neřekla co?" zeptala jsem se.
"Nedělej, že nevíš!" pustila se do mě.
"Doprčic, vždyť já vůbec nevím o čem to mluvíš!" rozčileeně jsem namítla.
"Vážně?" zeptala se.
"Jo."
"Achjo, takže další špinavej fám," řekla posmutněle.
"Terezo Sezimová, řekni mi laskavě, o čem to mluvíš!" to už jsem se neudržela.
"To že ty a Tomáš spolu to... chodíte," řekla a přitom se začervenala.
"Pitomost!" řekla jsem, i když bych si to přála. Obešla jsem ji a zamířila do třídy, už jsem nechtěla nic z toho poslouchat. Už tak se na mě bude dívat celá škola jako na trapku.
Do teď jsem si na to nevzpomněla, ale mojí největší sokyní bude Terka. Proč? Protože je mnohem hezčí a chodila snad s každým klukem ze třídy. Do skupiny s každým nepatří mimochodem Tomáš a jeho nejlepší kámoš Jakub. Ona chce oba! Takže až já (doufám) budu mít Tomáše jistýho, ona může svý fígle na kluky (o kterejch nechce říct ani MNĚ!) zkoušet na Jakubovi. A co u ní absolutně nechápu je to, že si i v únoru vezme sukni a tričko s krátkým rukávem.
Vešla jsem do třídy a hodila tašku na lavici. Posadila jsem se a zapnula iPod, který jsem si vytáhla z tašky. Náhle mi v kapse zabzučel mobil. SMSka. Na displeji se mi objevila kraťoučká zpráva: Otoč se. Poslal to Tomáš, věděla jsem to jistě. 1) seděl za mnou 2) číslo bylo jeho. Nedalo mi to a otočila jsem se. Zaculil se na mně a zvedl papír, na kterým velkým písmem stálo: Máš po škole čas? Kývla jsem na souhlas. Rychle napsal na papír další vzkaz: Vyzvednu tě ve čtyři u baráku. Dobře, tohle mi vrtalo hlavou. Jak ksakru věděl kde bydlim? Pak mi podstrčil papír, kde bylo napsáno: Mimochodem kde bydlíš? Otočila jsem se na něj přes rameno, usmála jsem se a zakroutila hlavou. On se na mě zazubil a zamával mi. Otočila jsem se k papíru a napsala mu adresu. Papír jsem mu podala a jak jsem se otočila zase dopředu, zavalil mě pocit štěstí. Málem jsem tam štěstím pukla, ale jenom málem. Pak konečně zazvonilo na hodinu

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídka/básnička/ článek?

Ano 62.8% (27)
Ne 37.2% (16)

Komentáře

1 Terka Terka | 28. října 2012 v 21:13 | Reagovat

super blog prosíím hlasuj dole jak jsou tam ty cisla dekuju http://www.rok1.cz/povidky/detail/psi-cukrovka-32/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama